Historie Rotundy

Právě doba vrcholného středověku nám zanechala nejvýznamnější památku – románskou rotundu sv. Máří Magdaleny. Románští stavitelé Přední Kopaniny si za své sídliště nevybrali plochy lemující Kopaninský potok, ale bezpečnější a výhodnější polohu na samém okraji rovinaté tabule při strmém svahu, který je chránil od severu. Tato poloha se ukázala jako ideální pro stavbu křesťanské svatyně, která především od severu tvoří pohledovou dominantu městské části.

Počátky středověkého osídlení Přední Kopaniny jsou však dnes skryty v temnotách věků: nejstarší písemná zmínka o obci pochází až z roku 1285 a nevztahuje se přímo k rotundě. Na listině, kterou abatyše kláštera sv. Jiří Drahomíra prodává vinici pod Petřínem klášteru v Plasích za 35 hřiven stříbra, je jako svědek stvrzující smlouvu uveden jakýsi Budislav z Kopaniny. Díky této skutečnosti dnes známe jméno historicky prvního obyvatele (a zřejmě také majitele) obce. O podobě jejich dvorce se můžeme dozvědět více z mladších zpráv a také archeologických průzkumů: kde leželo Budislavovo sídlo, dnes přesně nevíme, ale z různých analogií můžeme předpokládat, že se jednalo o opevněný dvorec postavený ze dřeva, snad se zčásti kamennou hlavní budovou. V jeho okolí pak zřejmě stály domy Budislavových poddaných. Jedno je však dnes jisté: rotunda v této době již sto let stála.

Stavebně historické rozbory datují rotundu již do poloviny dvanáctého století a tato skutečnost ji řadí k nejcennějším románským stavbám na území celé Prahy. Kdo byl tedy jejím stavitelem? Na tuto otázku zatím nelze odpovědět. Podle romantické tradice je však Kopanina a její rotunda spojována se samými počátky křesťanství v Čechách, přestože nejstarší báje o ní ještě nemluví. Podle Hájka z Libočan prý vznikl roku 742 mezi vlastníkem Kopaniny Mladem a jakýmsi Směloušem, synem Chrabrovým spor, který měl urovnat Ctirad. Po splnění úkolu, při cestě z Kopaniny však padl do léčky, kterou mu nastražila Vlasta. Podle další pověsti se traduje, že kostel vystavěla sama Ludmila, neboť si místo oblíbila díky jeho starobylosti a původnímu pohanskému kultu, který zde personifikovala socha bohyně Krasiny. Tolik pověsti. Nicméně ještě před rekonstrukcí v minulém století se uvádělo, že v místě jižní přístavby došlo k objevu jakéhosi žárem poznamenaného „oltáře“ spolu se zbytky opálených klasů a jiných obětin. Přestože tuto domněnku nelze dnes potvrdit, neboť zmíněné předměty jsou již ztracené, byly zřejmě důvodem pro zachování a rekonstrukci v minulém století. Badatelé pozůstatky „byzantinského kostelíka“ totiž spojovali s počátky křesťanství v Čechách.

Do světla historických pramenů se však rotunda dostává až mnohem později: k roku 1352 je zmiňována v Registrech papežských jako farní kostel. Od té doby jsou již zmínky o rotundě i Kopanině mnohem častější. Jsou známy především zprávy o jmenování plebánů ke kostelu z r. 1363, 1370, 1372, 1382, 1404, 1406, 1412 a 1414. Pokud se přilehlého šlechtického sídla (tvrze) a vsi Kopanina týká, jeho dějiny ve vrcholném středověku nejsou jasné. Z konce 14. století je jako majitel uváděn např. Záviš z Kopaniny, jeho manželka Klára a děti Káča a Peša. Osud Kopaniny za husitských válek je nejasný, ale je pravděpodobné, že podlehla požárům. Dobou nového rozmachu se po neklidných dobách stalo 16. století, kdy byla usedlost a pozemky pronajímány (ležely ve správě augustiánského kláštera u sv. Tomáše na Malé straně) různým lidem a roku 1566 byla pronajata měšťanu malostranskému – Issaiáši Velíkovi z Šonova. V této smlouvě je uvedena „tvrz a pusté popluží v Kopanině“. Velík záhy postupuje Kopaninu své manželce Kláře. O jeho důvodech lze jen spekulovat, ale nedlouho poté byl uvězněn pro zpronevěru a záhy ve vězení umírá. Dědické řízení nebylo pro Kláru příznivé a roku 1572 věnoval císař Maxmilián II. Kopaninu i s kostelem jezuitské koleji u sv. Klimenta. Díky popisům celého sporu se dozvídáme, že Issaiáš a jeho manželka staví v Kopanině nový dvůr s obytným stavením a hospodářským zázemím, který byl již před dokončením. V záznamech je také uvedeno jméno stavitele: „zedník Jan Maria Vlach“. Lze předpokládat, že právě z tohoto období pochází přízemí čp. 1 a 30 po obou stranách „průjezdu“ s rozměrnými sklepy a kvalitními klenbami.

Další děje na přelomu 16. a 17. přesně neznáme, zřejmě vzhledem ke stále se táhnoucímu majetkovému sporu. Vše se vyjasní až po polovině 17. století – poté existuje řada zápisů o stavu kostela a jeho opravách. V podrobném soupisu jezuitského majetku, pořízeném po jeho zrušení, je podán popis kostela s věží a jedním zvonem i oltářem sv. Máří Magdaleny. Při kostele se rozkládal hřbitov obehnaný kamennou zdí a dále kaple sv. Ludmily. Zmínky o opravách a úpravách rotundy jsou dovedeny až k roku 1817 – v té době již byla ve značně špatném stavu a zřejmě o rok později došlo ke zřícení kostelní klenby. Podle zápisu z r. 1826 stála neporušená jen věž kostela a loď s apsidou chátraly, bohoslužby se konaly v blízké kapli sv. Ludmily. Tato neuspokojivá situace vyústila, po několika obranách otištěných v dobových denících a časopisech, v rekonstrukci r. 1852, jejímž autorem byl uznávaný profesor německé polytechniky v Praze K. Wiesenfeld. Rekonstrukce, která je obecně kladně přijímána (především v dobových souvislostech), dala kostelu dnešní podobu. Wiesenfeld provedl poměrně početné úpravy: nadezdil věž alespoň o 1,5 m – zde přidal ještě jednu řadu sdružených oken. Stejným způsobem postupoval také u hlavní lodi, kde zdvojil počet oken pod střechou. Vedle těchto hmotových zásahů změnil také zásadně rytmus a velikost oken. Ta jsou neúměrně dlouhá a přinejmenším v případě apsidy umístěna chybně v její ose. Jediným původním detailem tak zůstává malé okno v jižní části apsidy, které má ještě původní rozměr i pískovcové ostění. Jeho zachování je i z hlediska památkového třeba hodnotit nesmírně kladně. Jižní přístavba byla snesena až na základy a nově vystavěna. Také zdivo rotundy doznalo v průběhu věků mnoha proměn. Již jen na několika místech lze vysledovat stopy románského pravidelného zdiva – především na jižní straně věže a pod okénkem v apsidě. Na mnoha místech jsou naopak patrné opravy jak z minulého století, tak z roku 1927, 1939-40, 1984-86 a „novotou září“ také kameny vložené v 90. letech.